PROJEKT REGIOPOPULÁR

Doc. Ing. Helena Zídková, Ph.D.

zástupkyně vedoucího katedry technologie obrábění, vedoucí oddělení Řízení kvality Fakulty strojní Západočeské univerzity v Plzni

Od mala chtěla být zpěvačkou. Ale poslechla rodiče, vystudovala elektrotechnickou fakultu v Plzni a potom zasvěcovala budoucí inženýry do teorie elektrických strojů. Před dvaceti lety se tato energická žena rozhodla diametrálně změnit svou specializaci a místo elektrotechniky se začala věnovat oboru řízení kvality. Přemýšlí, jak nastavit procesy, včetně těch technologických, v podniku tak, aby fungovaly efektivně. V prostředí techniky se tedy Helena Zídková pohybuje bezmála čtyřicet let. Vydržela, přestože na ni často pohlíželi jako na ženského vetřelce, který v oboru nemá co dělat.

Helena Zídková se zabývá problematikou řízení kvality, tedy systémovým inženýrstvím. Sleduje mezinárodní systémové normy a jejich návaznost do různých oborů, především strojírenských. A v rámci mantinelů, daných těmito normami, se snaží do firem navrhnout a zavést různé metodiky, které by jim mohly významně pomoci – například zracionalizovat konstrukční přípravu výroby, technologické postupy, zvýšit bezpečnost strojních zařízení, hospodárněji plánovat a řídit výrobu a nákup, optimalizovat skladové zásoby, zpřehlednit organizační strukturu, vymezit pravomoci jednotlivých útvarů, ale třeba také upravit způsoby tvorby cen nebo vyhodnocování dat - a v konečném důsledku ušetřit nemalé peníze.

Je si vědoma toho, že systémy řízení kvality, certifikace podle norem ISO i jiných, stále považuje mnoho lidí, dokonce i ředitelů firem, za zbytečnou přítěž. Na dva roky si Helena Zídková odskočila ze školství do soukromého sektoru a pracovala jako poradkyně pro zavádění systémů řízení kvality podle norem ČSN ISO řady 9000 a systémů řízení podle norem řady ISO 14 000. Tehdy zblízka poznala, že certifikaci nabízí v Česku mnoho poradenských firem, jejichž práce se mnohdy scvrkne na používání jednotné šablony pro všechny zákazníky a podnikům to vyhovuje. Protože jejich majitelé často chtějí jen to osvědčení, orazítkovaný papír, o žádné zavádění systémů kvality vlastně nestojí. Reagují slovy: „Nemáme na to čas. Nezajímá mne to“. „Problematiku nechci bagatelizovat, ani přehánět její význam. Pravda je někde uprostřed. Cílem certifikace je zavedení pořádku a systémového přístupu do všech firemních činností. Na firmu se však přitom musí pohlížet jako na živý organismus, kde pracují konkrétní lidé, a tudíž se nechovat pouze technokraticky,“ podotýká H. Zídková.

Ke kvalitě, dříve označované jako jakost, se dostala vlastně náhodou. Bylo jí kolem čtyřicítky, na pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni (ZČU) vyučovala na katedře technické výchovy. Mimo jiné dostala na starost také laboratoř metrologie se spoustou přístrojů, měřidel. Její vybavení konzultovala s docentem Zvonečkem ze strojní fakulty ZČU, který měl na fakultě na starost výuku metrologie a v té době tam inicioval studium Zabezpečování jakosti. „Řekla jsem si, že by to mohl být ten správný obor pro mne – dynamický, tvůrčí, kde budu moci uplatnit své technické znalosti, smysl pro řád i analytické myšlení“, komentuje tehdejší volbu H. Zídková. A tak ve svém volnu začala chodit na přednášky, studovat literaturu, především zahraniční, protože v češtině tehdy moc relevantních informací dostupných nebylo. Její další profesní uplatnění ovlivnilo další důležité setkání – s docentem Ing. Josefem Škardou, CSc., tehdejším vedoucím katedry technologie obrábění strojní fakulty ZČU. V roce 1997 se na katedře nečekaně uvolnilo místo, a ona od něj dostala nabídku nastoupit. Na rozhodování měla dva dny. Přestože v té době vážně uvažovala, že ze školství odejde, nakonec souhlasila. Vedle výuky na strojní fakultě se paralelně dál vzdělávala ve specializovaných kurzech pro manažery kvality a odhodlaně vedla diskusní boje, zvláště se staršími kolegy, strojaři, kteří nový obor neuznávali. V průběhu času rozšířila oblast odborného zájmu o management životního prostředí a jako logický následek přibyl zájem o management rizik. Proto se v poslední době zaměřila ve své vědecké práci na skloubení systémů kvality a životního prostředí s řízením rizik. Nakonec její zaujetí pro věc došlo tak daleko, že systém kvality ISO pomáhala v roce 2011 zavést i na svém pracovišti. Katedra obrábění strojní fakulty ZČU je tak zřejmě jediným pracovištěm na vysokých školách v České republice, které se může podobným certifikátem pochlubit.

Helena Zídková pochází z vesnice na Plzeňsku a jako starší ze dvou sester často musela otci pomáhat se vším, co bylo kolem domu, zahrady, potřeba. Byla šikovná a bystrá, ještě před začátkem školní docházky začala chodit do pěveckého kroužku, hrála na akordeon. V patnácti začala dojíždět na gymnázium v Plzni. „Ve škole mi šlo prakticky všechno – tedy až na kreslení. Učila jsem se dobře, ale myslím, že jsem neměla punc šprta,“ vzpomíná na svá školní léta. V Plzni se mohla konečně věnovat svému velkému koníčku – zpěvu. Paní profesorka hudební výchovy její talent rozvíjela a dokonce ji začala připravovat ke zkouškám na konzervatoř. „Toužila jsem zpívat. Ale otec mi tehdy promluvil do duše, že bych se měla zaměřit na jiné, serióznější povolání. A já poslechla, i když jsem v hloubi duše mnohokrát litovala. že jsem si svůj sen neprosadila. Když jsem byla starší, musela jsem mu dát za pravdu, jak byl moudrý. Nemám vlastnosti, které jsou v showbyznysu potřeba. Nestačí jen umět zpívat,“ komentuje někdejší složitou volbu. Nakonec si podala přihlášku na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou do Plzně (nyní Západočeská univerzita v Plzni). Na tamní elektrotechnické fakultě se po studiu začala věnovat pedagogické práci. A s několika krátkými přestávkami učí dodnes.

Jako atraktivní a chytrá žena to ale v převážně mužském prostředí neměla vždy snadné. „ Pokud bylo třeba udělat hodně práce, zadalo se to ženám“. Rozhodovacích pravomocí se ale muži vzdávají jen neradi,“ glosuje své zkušenosti. Na fakultě s technickým zaměřením ji někteří kolegové často dávali najevo, že její místo by mělo být spíš u plotny a dětí. Dnes vzpomíná s úsměvem na jednoho kolegu, který zpochybňoval u žen v technice i jejich schopnosti týkající se vaření a když komentoval nějaké hodně nechutné jídlo, říkal „jako by to inženýrka vařila“. Přestože tyto přezíravé postoje postupně mizí, bude podle H. Zídkové ještě trvat, než muži začnou ženy v technických oborech plně respektovat a připustí, že i ony je mohou dobře zvládat a dokonce zdárně vést třeba i početné týmy.

Helena Zídková připouští, že skloubit rodinu a tvůrčí práci, v níž se člověk musí prakticky neustále vzdělávat, není pro ženu vůbec snadné. Aniž by si to uvědomovala, měla pro řadu činností nastavenou laťku hodně vysoko. Kdysi se trápila tím, že všechno nedokáže stihnout tak, jak by si představovala. Že šidí buď profesi, nebo své malé děti. Dnes už se na věc dívá jinak a ptá se: „Proč bych měla být tak dokonalá?“

Jejím velkým vzorem byl otec, povoláním hutní inženýr, a to jak morálním, tak naplňováním celoživotní potřeby neustále se vzdělávat. „Celý život se vzdělával, nejdřív se vyučil, pak složil maturitu na průmyslovce, při práci vystudoval hutní fakultu v Ostravě a ještě si tam udělat aspiranturu a získal titul kandidáta věd. Vždycky se zajímal o dění kolem sebe a nestranil se žádné práce, ani té manuální,“ říká H. Zídková. Jeho příklad se snaží následovat. Před šesti lety ukončila doktorské studium a v roce 2010 se stala docentkou. Vlastní certifikáty manažera systémů zabezpečování jakosti a také systémů řízení životního prostředí. Spolupracuje s řadou firem v oblasti managementu kvality jako poradce, lektor, přednášející. Na obtíž jí není ani fyzická práce. Naopak ji považuje za skvělý relax. Na chalupě v rodných Příchovicích se proto nezdráhá vzít do rukou kolečko nebo malířskou štětku a s radostí opečovává zahradu. Miluje květiny. Květináče s begóniemi lemují celý dům.

Pro mladé lidi, kteří se rozhodují, co budou v budoucnu dělat, má docentka Zídková povzbudivý vzkaz: „Technika přináší nesmírné uspokojení. Člověk vidí výsledek své práce. A nabídka technických oborů je pestrá. Je z čeho vybírat. Jde navíc o perspektivní povolání. Lidí s technickým vzděláním bude potřeba i v budoucnu. A matematiky se není třeba bát. Když je motivace a vůle, lze překonat vše“. Přes třicet let pracuje Helena Zídková ve školství a je toho názoru, že je potřeba na školách i v rodině pěstovat technické myšlení dětí a rozvíjet jejich manuální dovednosti. Mrzí ji, že dětem chybí vzory, že je málo zajímavých kroužků a v nich inspirativní obětaví vedoucí, že na školách ubývá předmětů, v nichž by mládež přivykla pracovním návykům. Vzpomíná na školní dílny, kde pod rukama dětí vznikaly stojánky na knížky, škrabky, kvedlačky, nebo na pozemky u školy, kde žáci pěstovali mrkev, salát a další zeleninu, a zásobovali s ní školní jídelnu… „Rodiče, prarodiče, by se dětem měli více věnovat a pomoci jim najít koníčka, nabídnout k počítači zajímavou alternativu,“ je přesvědčená docentka Zídková.

Základní škola Zbůch
Základní škola Letiny